a hlavně ti posíláme pozdrav, ať už jsi kdekoliv. Tento dopis píšu tobě i všem, kteří tě znali a stále na tebe vzpomínají. Možná ne pořád, ale vždy s láskou a emocí v srdci…

Napsat tenhle dopis mi trvalo dlouho, protože letos je to už přes 20 let od chvíle, kdy jsme se viděli naposledy. Byl jsem ještě malej kluk a mám to trochu v mlze, ale některé naše společné chvíle mi utkvěly v paměti tak jasně, jako by to bylo včera. V tu dobu jsem to ještě nevěděl, ale byl jsi pro mě důležitější, než se mohlo zdát. Občas, když zavřu oči, vidím tě, jak odcházíš. Se svojí koženou brašnou v ruce se vzdaluješ, všude se rozprostírá šero a mlha. Hledíme si do očí. Je to možná celé černobílé, ale přesto naplněné jakousi veselostí a nadějí. Vždycky se při té představě musím usmát a poslat ti ještě jeden poslední pozdrav: „Tak šťastnou cestu, dědo!“

Při přípravě tohoto vzpomínkového místa jsem u babičky našel krabici plnou starých fotek. Nejvíc mě zaujala ta, na které jsi po nějakém šachovém turnaji, rok 1956 – všichni tam vypadají jako slušňáci, seriózní a dost nudní. A ty tam stojíš s účesem na Elvise a výrazem jako opravdový rebel. To jsou ty střípky, kdy si uvědomuji, že jsme si dost podobní. Naše výhra i prokletí v jednom. Touha nejít s davem a vytvořit si vlastní cestu. Má to své stinné stránky, víš, o čem mluvím. I nějaké ty závislosti jsem po tobě podědil, ale naštěstí se mi je podařilo včas překonat. Věřím, že nás všechny sleduješ a že z toho máš radost. Beru to jako takové prolomení naší rodinné kletby. Tak se koukej dál, co nám život přinese. Ne vždycky jsou to šťastné příběhy s happy endem, ale jsou naše – opravdové. Vybrali jsme si je sami, stejně jako ty.

Když si prohlížím ty staré fotky, ještě si uvědomuji, že jsem tě vlastně znal vždycky jen jako svého dědu. Ale ty jsi byl taky kluk, voják, prvně zamilovanej, a pak manžel a otec. Vdával jsi obě svoje dcery – každou alespoň dvakrát 😊, viděl svoje vnoučata růst a dokonce jedno pravnouče sis stihnul povozit v kočárku. Těch lidí, které jsi potkal a ovlivnil jejich životy. Já ale můžu mluvit jen za sebe…

Dal jsi mi toho hodně, ale nejvíc asi lásku k šachům a zahradničení. Jsou to věci, které jsem dlouho nedělal a ke kterým jsem se dostal až oklikou. Vzpomínám, jak jsem po škole chodil „přes trať“ na naši malou zahrádku, kde jsem ti se vším pomáhal. Čepovat vodu ze staré rezavé studny do těžké plechové konve, kterou jsem tenkrát sotva uzvedl. To vrzání si pamatuji dodnes. Pak celé léto poctivě sbírat mandelinky z každého listu a s hlasitým křupnutím na ně šlapat, abychom ochránili naše vypěstované brambory (jedli jsme je vůbec někdy?). Obdivoval jsem všechny ty kosatce, co jsi vypěstoval – vždycky pro mě byl zázrak pozorovat, jaká barva či kombinace vykvete… A pak se těšit na pár šťavnatých třešní, které nebyly červivé. Teď už chápu, že ta zahrádka nebyla ani tak o úrodě, ale o tom klidu, který jsi nacházel s rukama v hlíně. A div se, dědo, mám to teď stejně. Když si potřebuju odpočinout od práce, první, co mě napadne, je jít na zahradu, zasadit něco a sledovat, jak to roste. Jak přiletí včela a užívá si každou novou kytku. Jak se to přírodní plátno pomalu mění v něco krásného. Je to takové nenásilné a pomalé tvoření, ale přesto zásadní a důležité. Dlouho jsem se honil za lepší prací, lepším telefonem, lepším čímkoliv… ale ten čas strávený v přírodě, ten klid a síla, kterou to člověku dává, se ničím nahradit nedá. Díky za tuhle lekci.

A šachy? Pamatuji, jak jsme u tebe v obýváku na staré plastové podložce procvičovali tahy a ty ses mi snažil předat i nějaké otevírací strategie. Tenkrát to pro mě byla spíš chvilková zábava s dědou než něco, čemu bych se chtěl věnovat. Stejně jako se zahradničením mi trvalo dlouho, než jsem se k tomu znova dostal. Koukal bys, jak jednoduché to dneska je. Nainstaluješ šachy do telefonu a hraješ. Chvíli s Indem, Japoncem, Číňanem, a za chvíli zase s někým ze Zambie nebo Brazílie… doba pokročila, ale stejně asi zkusím nějaký šachový klub a face-to-face to bude jiné. Dávám si to jako závazek, poctu tobě a pokračování v rodinné tradici. Na rozdíl od tebe bych na mladého Kasparova určitě nestačil, ale baví mě to. Hraju desetiminutovku, protože na víc nemám koncentraci 😊 A víš co? Robin je taky dobrej. Tvoje šachové a zahradnické geny žijou dál v nás.

A tak se teď, na závěr svého dopisu, dostávám k tomu nejpodstatnějšímu. Dědo, díky za všechno, co jsi pro nás udělal za svého života a také za všechno, co jsi udělal potom. Vím, že jsi ovlivnil nejen můj život, a jsem za to rád, protože právě díky tomu jsem dnes takový, jaký jsem.

Měj se tam hezky & Enjoy afterlife!

Poslední věc, za kterou ti chci sdělit svou vděčnost, je i to, že jsi mi splnila sen a v osmé třídě mě vzala se strejdou Jirkou na 14 dní dovolené k moři na Krétu. Od jakživa jsem měla ráda moře, pláže, koupání a objevování nových míst mimo ČR, ale nikdy jsem nebyla 2 týdny na dovolené v ostrovním ráji. Až nyní si uvědomuji, že to nebylo úplně jednoduché, a to jak z finančního hlediska, tak i jinak, ale díky Vám oběma jsem si takto splnila svůj cestovatelský sen a zjistila jsem, že objevování nových zemí i kultur mě neskutečně baví, že dovolené a moře miluji! Na této dovolené jsem poznala výlety lodí s mořskou nemocí, která mi stála za to, že jsem poprvé v životě viděla a slyšela velryby v jejich přirozeném prostředí. Sice jsem se při tomto výletě musela vyzvracet přes okraj lodi a kvůli větru to schytalo i několik ostatních výletníků stojících za mnou, ale za tento životní zážitek mi to stálo, i kdybych měla plavat sama zpět ke pobřeží. Také jsem si užila další výlet lodí na nejkrásnější pláž Elafonisi s růžovým pískem, kde jsem se cítila jako v zapomenutém ráji někde v Karibiku. Byla to prostě jedna z nejúžasnějších a nejhezčích věcí, skutků a míst, kterou pro mě kdy, kdo udělal a kam mě vzal, kde jsem si užila plno krásných chvil, splněných přání a gastronomických i nákupních zážitků, které mi umožnily si naplno vychutnat kouzlo cestování. Jako poslední třešničku na dortu zmiňuji i to, že jsem si konečně mohla procvičit angličtinu ze školy, a to reálném prostředí zahraničí. Díky tomu jsem zjistila, že znalost cizích jazyků se mi bude hodit po celý život a to nejen při cestách po světě…

Mohla bych sepsat několik dalších stran poděkování za vše, co jsi pro mě i pro celou naši rodinu udělala a budeme si toho vážit navždy. Vím, že na nás z nebe nahoře koukáš, dohlížíš, jak se máme a co je nového. Občas si tě dokonce zavolám do snu, kde si s tebou užiji strávený čas a popovídám, co zrovna potřebuji anebo chci sdílet. Určitě z nás máš radost, jak se máme a co všechno děláme, mě to přijde, že jsi se mnou pořád, protože kousek tebe žije v našich srdcích i vzpomínkách!

A co bych ti tedy chtěla popřát k tvým 95. narozeninám?! Štěstí a zdraví na nebeském mráčku asi nebude to nejpotřebnější… Přeji ti, ať si užíváš nebeské pláže, s vlnami z mraků zalitých sluncem, které jsi vždy milovala a po kterých jsi dokázala nachodit kilometry a sbírat přitom naplavené mušličky. Doufám, že se raduješ v přítomnosti svých milovaných i přátel, kteří tebe i nás opustili dříve, než jsme si přáli a se kterými máš celou věčnost na to si spolu popovídat a smát se!

Nakonec si já přeji i to, že občas nahlédnete s ostatními předky dolů k nám, pošlete nám lásku či podporu v těžké chvíli, když si nevíme rady a nejvíce to potřebujeme. Takové chvíle jsou vzácné, ale o to krásnější s těmi hřejivými pocity u srdíčka!

S láskou v srdci té objímá tvoje
Andrejka a celá rodina nejen tvých dětí